První člověk vstoupil do vesmíru před 46ti lety

Téměř půl století uplynulo od 12. dubna 1961, kdy se odpoutal člověk od zemské gravitace a vstoupil do vesmíru. Půl století, relativně dlouhá doba, v dnešním měřítku jeden a půl generace. Výročí prvního letu do vesmíru s lidskou posádkou si dnes připomene málokdo. Z pohledu kosmonautiky se však jednalo o průlomový mezník.



Budeme-li bilancovat nad vesmírnými programy letů do vesmíru, položíme si otázku, co se stalo za ta dlouhá léta? Půl století je v dnešní technické době velmi dlouhé období, které snad ve všech vědních oborech provází překotný vývoj. Během posledního půlstoletí nám toho věda a výzkum nadělily mnoho. Na naši otázku si však bohužel odpovíme, že v pilotovaných letech do vesmíru se toho relativně tolik neudálo, vlastně téměř nic. V šedesátých letech, které byly pro vesmírné lety nejdynamičtějším obdobím, byla většina lidí přesvědčena, že do roku 2000 budou lidé přistávat na okolních planetách. Při tak i z dnešního pohledu neuvěřitelně rychlém vývoji, kdy počátkem desetiletí vzlétl první člověk do vesmíru a v závěru desetiletí se již procházel po Měsíci, to nepředstavovalo nic neuvěřitelného. Realita však byla podstatně méně fantastická, než se předpokládalo. První let na Měsíc vzbudil stejně jako první let člověka do vesmíru obrovskou vlnu zájmu. S postupujícími měsíčními misemi Apollo však již zájem veřejnosti upadal a program pilotovaných letů na Měsíc byl zastaven.

Domnívat se, že tomu bylo tak kvůli opadajícímu zájmu veřejnosti by bylo velice jednoduché. Hlavní důvod stál daleko více v pozadí. Od konce druhé světové války probíhala studená válka, válka o moc mezi východem a západem. V padesátých letech, první fázi, mocnosti soutěžily ve výrobě stále silnějších jaderných a posléze vodíkových bomb. USA jako první sestrojila vodíkovou bombu o síle 15Mt TNT. Výbuch byl až třikrát silnější, než se předpokládalo. Důvodem byl nepředpokládaný průběh jaderné reakce. Po výbuchu zůstal 2km široký kráter na ostrově Bikini. Rusko získalo plány na výrobu vodíkové bomby špionáží a odpálilo v roce 1961, půl roku po letu prvního kosmonauta, nejsilnější jadernou bombu, která byla kdy sestrojena. Její síla byla ještě čtyřikrát větší než síla americké bomby. Soupeření o moc ve studené válce se přelilo z jaderného do vesmírného programu. V něm triumfovali nejdříve Rusové prvním letem s lidskou posádkou, ovšem prvními a jedinými na Měsíci byli Američané. Když se i tento prostředek k demonstrování moci prostřednictvím pokročilosti technologií vyčerpal, byl vesmírný program pilotovaných letů opuštěn. Hlavním důvodem pro rychlý rozvoj vesmírného programu byla potřeba demonstrace moci mezi oběma mocnostmi. Důvod jeho rychlého opuštění byl tentýž.

Dnešní vesmírný program je motivovaný především lidskou touhou po poznání. Ponechávám k zamyšlení každému čtenáři otázku, jaká touha ve společnosti vítězí, zda touha po moci, nebo touha po poznání. Myslím si však, že jak úpadek jaderného výzkumu, tak prudké zbrzdění rozvoje vesmírných pilotovaných letů po tom, co splnily svůj úkol předvést skutečnost, že „jsme toho schopni“, svědčí o tom, že touha po moci má nad touhou po poznání zjevně navrch.

Úvaha by mohla pokračovat například tím, jak demonstrujeme moc v dnešní době? Zdá se, že jedna část světa demonstruje svoji moc tím, kolik toho vyrobí a zkonzumuje. Druhá část světa možná již nemá potřebu svoji moc demonstrovat, protože ztratila vůdce, a lidé se snaží více být sami sebou. Třetí část světa nemůže sílu demonstrovat vůbec, i kdyby chtěla, neboť je naprosto zdecimovaná a bojuje o holé přežití, což se jí bohužel ne vždy daří.