Pusinky

V kinech běží nový český film Pusinky režisérky Karin Babinské. Často je označovaný za „další z rodiny teenagerovských komedií“. Je to tak, nebo film přináší i něco nového?



Nejedná se o klasickou puberťáckou komedii. Na začátku nás sice film okamžitě usadí do správných kolejí několika pubertálními projevy hlavních hrdinek a použitím hudebního komerčního popíku (kupodivu z dílny J.P. Muchowa, jehož skvělou filmovou hudbu můžeme slyšet např. ve filmu Grandhotel), ale postupně začínáme nacházet ve filmu něco víc, než bychom mohli na začátku očekávat.

Zasazení děje je zcela nevymykající se obvyklým tendencím této skupiny filmů. 3 kámošky Karolína, Iška a Vendula mají po maturitě a prázdniny si chtějí pořádně a naplno užít. Vždyť taky jsou to jejich poslední, pak je čeká podle nich nejasná budoucnost, budou si hledat práci nebo půjdou na vejšku, „plnou neznámejch lidí“. Prostě totálně nudnej život, takže si naposledy užít co nejvíc je jejich hlavním programem.

Naštěstí náplní děje filmu není jen popis toho, jak si holky celý prázdniny „hustě“ užívají „drsnejch“ zážitků, které běžný divák jen stěží zažije. Film je relativně realistický, přirozený a bez přetvářky, a právě to jej odlišuje od středního proudu. Na pozadí prázdninových úletů pronikáme do psychiky každé z dívek a poodhalujeme jejich pod maskou se skrývající pravé já. Karolína si kompenzuje svůj komplex méněcennosti vyplývající z povrchního zájmu rodičů o ni, Vendula je zklamaná pesimistka, jejíž psychické trable ještě více prohloubí její první sexuální zkušenost - znásilnění dvěma hochštaplery. Iška je postavou ve filmu nejpropracovanější a řekl bych i nejsložitější. Možná proto, že se nejvíce blíží charakteru scénáristky Petry Ušelové. Iška je introvertka, o věcech přemýšlí niterně, navenek se příliš neprojevuje a svůj vnitřní rozpor, spočívající v její homosexualitě nemilosrdně odmítané okolím, řeší sebepoškozováním, neúctou k vlastnímu tělu (řezáním se žiletkou, svlékáním před cizími lidmi, skokem z jedoucího náklaďáku). Podobný psychický problém, který řešila např. hlavní hrdinka Agnes v Modyssonově filmu Fucking Åmål (Láska je láska). I role womanizéra Bobra je ve filmu podaná naturalisticky, i když možná za pomoci přehnaného použití obrazových detailů. Co se týče obrazové gradace filmu obecně, vadilo mi přílišné používání detailů, neboť to ve filmu nepůsobí dobře. Tyto rychlé změny gradace obrazu způsobují rozkolísaný pocit napětí a jsou v nefunkčním rozporu s gradací děje. Chápu použití těchto prostředků v „umění třiceti vteřin“, kterým se Karin Babinská až dosud zabývala, ale ve filmu mi toto použití vadí.

Každá z holek má závažný a postupně se zhoršující psychický problém. Díky tomu film není jen takovým radostným a příjemným „pokoukáníčkem“ pro zasmání se. Pusinky jsou dalším důkazem, že v proudu teenagerovských komedií se stále více začínají objevovat vážnější témata a publikum je akceptuje. Příkladem takových filmů z nedávné doby jsou například norský Hip Hip Hora! nebo Tommyho peklo (Tommy’s Inferno). Laťka, kterou kdysi velice nízko nastavil americký American Pie (Prci Prci Prcičky) a jeho desítky následovníků, do kterých se řadí i německá vlna, např. s filmy Schule (Škola) a Mädchen Mädchen (Holky to chtěj taky), se naštěstí i u nás zvedá a mladým divákům se daří ji přeskakovat.